Můj sabatikl: 31 741 leteckých mil za smyslem života

Je to zvláštní – píšu tyhle řádky postupně už několik týdnů… Je to rok, co jsem odešla z práce… Z práce, kterou mi všichni záviděli, a já sama ji také považovala za absolutně snovou. Jenže někde uvnitř jsem už dlouho cítila, že žiju život, který mě zase tolik netěší. Respektive jsem si uvědomila, že pokud se vaše radosti a starosti točí převážně okolo pracovního života, kde ten skutečný život potom vlastně je.

Uvědomila jsem si, že i když mám všechno, co jsem si kdy přála, tak mi něco zásadního chybí.

Dnes, po roce, mohu říct jediné: sabatikl byla ta nejlepší investice, kterou jsem pro sebe kdy mohla udělat. Nebyl to rok ležení v houpací síti v nomádských rájích. Byl to rok o pádech, změně perspektivy, cestách daleko od domova i hluboko do sebe. O velkých snech – a ještě větších pochybnostech. A především o tom, jaký život chci vlastně žít.

Protože jsem se na své cestě namísto podpory setkávala spíš s nepochopením a kritikou, rozhodla jsem se sepsat své zkušenosti a poznatky nasbírané během mého sabatiklu. Píšu je vám všem, kteří o něčem podobném sníte a ve svém okolí postrádáte někoho, kdo by vás podpořil.

Zlatá klec před sabatiklem

Když jsem se rozhodla dát výpověď, měla jsem všechno – práci ve finské technologické firmě, kde se spojovaly smysluplné hodnoty s respektem, krásný byt se zahradou v Praze, remote režim a nadstandardní mzdu. Jenže jsem si začala připadat jako ve zlaté kleci. Chtěla jsem po víc než dvanácti letech honících se za kariérou víc žít a míň pracovat. Chtěla jsem něco skutečného. Chtěla jsem cítit život…

Odletěla jsem v lednu na Kubu, zkrátit si zimu na pláži. Na cestě mě doprovázela knížka Čtyřhodinový pracovní týden. „Po odstranění práce přidáme život,“ jmenovala se jedna kapitola. A já už tehdy věděla, že ji nemusím číst, protože ji brzo sama napíšu.

Možná krize středního věku, možná bláznivý sen malé holky… Jednoho dne jsem si řekla:

„Kdybych před sebou měla poslední rok života, co bych ještě chtěla zažít?“

Tyto myšlenky mi, se vší pokorou, pomohly vytvořit můj pomyslný bucket list. Neberte mě doslova – neměla jsem žádný akční plán a „to-do listy“ jsem ten rok už nechtěla ani vidět. Spíš jsem si představovala zážitky a momenty, kdy bych byla opravdu šťastná. Šťastná tak, že mi potečou slzy, budou se mi třást ruce a budu cítit motýlky v břiše. Reálně jsem ale byla spíš vyčerpaná, zlomená a daleko reálněji jsem si uměla vytvořit seznam všech strachů a pochyb, které mě brzdily.

Můj největší sen

Loučení s firmou a týmem nebylo snadné. Pořádně jsme si to obrečeli. Ale víte co? Já měla tak skvělej tým… Na rozloučenou mi darovali poukaz na můj největší cestovatelskej sen.

Afrika, safari, Maasai Mara. Poslední rozlučkové dny v práci utekly jako voda a já skutečně seděla na palubě Qatar Airways směr Dauhá, následně Nairobi. Nikdy, opravdu nikdy nezapomenu na moment, kdy jsme přistávali nad hlavním městem Keni. Utírala jsem slzy štěstí na palubě – a pak ještě mnohokrát v průběhu své cesty. Nejsou slova, kterými bych uměla popsat, jak skvělý to bylo.

Lvi opalující se na rozpálených kamenech před západem slunce. Absolutně neuvěřitelný moment, kdy vjíždíme do národního parku Maasai Mara, který se rozprostírá na zdánlivě nekonečné pláni. Na jedné straně se blíží bouřka, na druhé svítí slunce… a výsledkem je dvojitá duha. Viditelný je celý oblouk. Jako vystřižené z pohádky. Suchou step střídá bohatá zeleň, každých pár minut potkáte nové zvíře: žirafy, antilopy, lvi s mláďaty, sloni, stáda buvolů… a dokonce geparda, který právě dovečeřel.

Nebyla to ale jen Keňa z pohlednic. Navštívili jsme i Kibera slum, jeden z největších slumů na světě – místo, kde si uvědomíte, že naše „západní problémy“ často reálnými problémy ani nejsou. Jak privilegovaní jsme, když můžeme žít svůj život důstojně…

Senegal: jóga, oceán a offline venkov

Říká se, že jakmile jednou začnete víc cestovat, už nikdy se nikde nebudete cítit doma. Jak děsivé – a osvobozující zároveň. Nemít „pevný“ domov, ale vědět, že se jako doma zvládnete cítit vlastně téměř kdekoliv.

Týden v Praze – a já věděla, že musím zpět do Afriky. Spousta lidí v mém okolí nechápe moji posedlost Afrikou. Většina si myslí, že je Afrika extrémně nebezpečné místo, plné odpadků, chudoby, nemocí a válečných konfliktů. Bohužel nic z toho nemůžu rozporovat, ale doplnila bych ke každému negativu minimálně deset pozitiv, která ho převáží.

Dva týdny v Praze – a my zamířili do Senegalu. Chtěla jsem slyšet a cítit oceán, chtěla jsem klid. Chtěla jsem ranní jógu na pláži ve francouzštině, meditaci na pobřeží, teplo, slunce a skvělé jídlo. Ale pak zase přišla ta touha vidět víc… Tak jsme si našli místního průvodce, který nás vzal do školy na venkově. Do míst, kde žádní turisté nezastavují. A já si znovu připomněla, jak „prostý“ život může být hluboce naplňující.

Pro některé je škola samozřejmost. Pro jiné vzdálený sen za hranicí představitelného.

S partou kamarádů, které jsme poznali v průběhu naší cesty, jsme finančně podpořili základní školu a odlehlou vesnici. Jakou radost udělají léky, moskytiéra, potraviny, hygienické a školní pomůcky, si nedovedete představit.

Víc, víc, víc a pořád málo

Často mám pocit, že se tady v Evropě pořád za něčím honíme. Dokončit školu, hlavně se slušně chovat, šetřit na auto, šetřit na dům, mít dobrou práci, mít lepší práci a víc peněz, mít dražší auto a větší dům… A tak si říkám: kdy přijde to štěstí? Ještě dřív, než dosáhneme věcí, po kterých toužíme, přijdou další, které budeme chtít. Touha a pocit nedostatku převáží pocit radosti z dosažených cílů a splněných snů. Dokonale konzumní společnost… I já taková kdysi bohužel byla. Možná si takovou fází musíme projít všichni.

Pak jsem si jednou prohlížela fotky v telefonu – a najednou jsem to viděla. Najednou mi to všechno došlo…

Viděla jsem, že všechny fotky, na kterých jsem opravdu šťastná, něco spojuje. Na všech jsem někde venku, špinavá, v otrhaném oblečení, s rozevlátými vlasy a bez make-upu. Že všechny tyhle fotky jsou momenty, nikoliv pózy. Přibližně zde začala cesta k mému minimalismu. Cesta k udržitelnosti a větší zodpovědnosti za vše, co na této planetě produkujeme.

Čím víc vlastníme, tím víc toho vlastní nás

Dokud budeme své štěstí podmiňovat hmotnými věcmi, budeme potřebovat pořád další a další. Tím pádem nejsme šťastní, ale ženeme se za štěstím. A jako každý závod nás i tento postupně, a někdy velmi neviditelně, vyčerpává.

Prostý život neznamená prázdný život, ale naopak velmi naplněný život. Jednoduchý život neznamená rezignovat, ale být volný. Znamená svobodu.

Čím víc vlastníme, tím víc toho vlastní nás. Krade nám to náš klid, kousek po kousku.

Samotná jednoduchost ale nestačí, potřebujeme odvahu být sami sebou

Bylo nesmírně těžké nechat problémy kolem být a soustředit se pouze na sebe. Těžké, přitom to nejsnadnější, co můžete udělat. Protože jediné, co v životě můžete ovlivňovat a měnit, jsme my – a naše cesta může vědomě či nevědomě inspirovat ostatní.

Moje mamka: důkaz, že nikdy není pozdě

Jeden z nejsilnějších momentů přišel paradoxně doma, a ne na cestách. Než jsem odletěla do Senegalu, vzala jsem svoji mamku na večeři. Řekla mi, že přemýšlí, že by se přestěhovala… Cože? V 69 letech? Po tom, co celý život bydlí ve svém domě – kde se narodila, kde vyrůstala, kde žila její rodina, kde nás vychovala… Z domu, ke kterému měla takovou vazbu?

Mamka se poprvé v životě zastavila, přestala pečovat o všechny okolo a konečně dala sebe na první místo.

Přišlo mi, že se začala mít ráda a rozhodla se žít svůj život naplno a plnit si sny. Pro mě to byl důkaz, že je změna možná v každém věku. A že naše rozhodnutí můžou inspirovat lidi kolem nás, i když to tak vůbec neplánujeme.

Velmi britské počasí

Přišlo září a já neměla další plán. Sklouzávala jsem k myšlenkám: „Tak jo, je na čase vrátit se do pracovního režimu.“ Pak jsem si ale uvědomila – já vlastně měla svůj bucket list… Jaký ještě velký sen tam byl? Žít někde delší dobu v zahraničí. Dlouho mě to lákalo, ale jak a kde začít?

Jednou jsem seděla v kavárně a začala jsem si o svých myšlenkách psát s ChatGPT. Víte, že umí být mimo jiné skvělej kouč a terapeut? Long story short… Tři týdny jsem po večerech chodila na kurzy anglické konverzace. Jazykově na úrovni C1, ale sebevědomím někde mezi A0 a panikou. Na konci září jsem se vyhecovala a podala si přihlášku na obchodní školu v Londýně. Strach, stres, náročný přijímací řízení… „Jsem dost dobrá? Mám na to? Zvládnu to?“ Pak jsem si řekla: „Petro, zahoď všechny ty strachy. Pokud to půjde hladce, je to tvoje cesta. Pokud ne, nějaká jiná se objeví. Zvládla jsi dobrovolničit na Ukrajině – v životě neexistuje moc horších věcí, které by tě mohly potkat.“

No a všechno šlo až tak hladce, že jsem jedno pondělí s kafíčkem v ruce ťapala v podzimním, velmi britským počasí na svoji první hodinu do školy v Brightonu na jihu Velké Británie. O tom, jaký to bylo, jak jsem se k tomu dostala, vám napíšu v jiným článku, protože tenhle už by byl nekonečně dlouhej.

Tam, kde je odvaha víc než opatrnost

Tři měsíce studia angličtiny, týmových projektů s lidmi z celého světa, procházek po pláži – a především měsíce hlubokého klidu. Ztratila jsem strach z mluvení a našla respekt sama k sobě.

V Anglii se mi zrodily v hlavě ty nejodvážnější představy a svět se otevřel. Nevěřili byste, k čemu všemu se odvážíte a jak moc se vaše limity toho, co je a co není možné, posunou, když potkáte lidi, kteří vám fandí a podporují vás. Žádný sen a žádná představa pro ně nejsou tak odvážné, že by vás měli potřebu brzdit v tom, že to přece není možné… Jak typicky české. 🙂

Za kulisami splněných přání

Kdybych věděla, co všechno mě ten rok čeká, bála bych se víc než na začátku. Ale víte co? Nikdy na světě bych tento čas za nic nevyměnila. Neumím vám říct, o co jsem přišla za ten rok na trhu práce. Ale umím vám přesně říct, o co bych přišla, kdybych se honila za výkony na kariérním poli.

Nerada bych, aby tento článek vyzněl jako reklama na dokonalý život. Poslední rok mi přinesl i velké a bolestivé ztráty. Mojí mamce v létě lékaři našli několikacentimetrový útvar na krku a několik měsíců jsme se modlili, ať to není zhoubný nádor. Po mém návratu z Anglie se taťkova rakovina dostala do čtvrtého stádia, kde už neexistuje žádná léčba. Aby toho nebylo málo, ztratila jsem svého nejlepšího přítele – pejska Olivera.

Bylo mnoho večerů, kdy jsem si sáhla na dno. Mnoho bezesných nocí, kdy jsem nevěřila, že to ještě někdy bude dobrý. Mnoho momentů, kdy cesta k mým snům byla tak obtížná, že jsem ji chtěla vzdát. Původně jsem nechtěla tyto bolestné momenty sdílet. Pak jsem si ale uvědomila, že by můj příběh nebyl opravdový a autentický…

Naučit se přijímat

Věřte mi, že i když to tak napřed nevypadá, čas opravdu vše zahojí. Jen si ho musíme umět dopřát. Musíme se naučit být na sebe hodní. Naučit se přijímat.

A když vám osud rozdá karty, se kterými toho nemůžete moc uhrát – prostě si k nim vytáhněte další.

Když v životě řešíte věci, které nemůžete ovlivnit, musíte přidat něco, co budete mít pod kontrolou.

Co všechno jsem během svého sabatiklu zvládla

Celou dobu pracovat na tomto webu, který je monetizovaný reklamou a přináší mi tak pasivní příjem. Všude ze světa jsem tvořila kontent, který mě bavil – a vám připadal užitečný. A víte, co ještě?

• Během jediného roku jsem 15krát vzlétla k oblakům, urazila přes 51 079 kilometrů a symbolicky tak obletěla planetu Zemi jeden a čtvrtkrát.
• Vylezla jsem ledovcovou horu v mačkách s cepínem v ruce na Islandu.
• Viděla jsem mládě velryby modré v Severním ledovém oceánu.
• Celou dobu jsem zvládla (občas méně a občas více úspěšně) studovat MBA program na americké škole.
• Koupala jsem se na těch nejkrásnějších plážích Karibiku.
• Přežila tropickou bouři.
• Vyzkoušela jsem si, jak se žije v tvrdém komunismu na Kubě.
• Vzala jsem si na ruku tarantuli. (Odjakživa se extrémně bojím pavouků.)
• Zatančila jsem si v Havaně na ulici s místním umělcem.
• Splnila jsem si největší cestovatelský sen – safari v Keni.
• Viděla dvojitou duhu nad Maasai Mara.
• Pohladila jsem si slona, žirafu a dokonce baby nosorožce.
• Navštívila jsem největší slum na světě – Kiberu.
• Letěla jsem business třídou Qatar Airways.
• Dotkla jsem se lva – přes klec – na tajňačku.
• Sjela jsem si rallye Dakar.
• Zacvičila si jógu ve francouzštině v Senegalu.
• Finančně podpořila základní školu na senegalském venkově.
• Vlezla do 850 let starého baobabu. (Vyrážky jsem měla ještě týden.)
• Strávila několik nocí v Rakousku v autě a kochala se nádhernou přírodou na vrcholu Dachsteinu.
• Prošla jedny z nejkrásnějších krápníkových jeskyní na světě ve Slovinsku.
• Žila jsem a studovala 3 měsíce ve Velké Británii.
• Oslavila v Londýně pravý Halloween se vším všudy.
• Navštívila jsem Stonehenge – sedmý div světa.
• Našla jsem si spoustu nových přátel z celého světa.
• Naučila jsem přítele lyžovat.
• Přestěhovala jsem se z Prahy do Olomouce.
• Byla jsem tady pro všechny, kteří mě potřebovali.
• Inspirovala jsem svoji mamku žít život svých snů. Po víc než 30 letech se podívala do zahraničí. Vzala jsem ji do Benátek, jen týden poté, co jí vytahovali vodu z kolene. A teď? Zatímco tenhle článek ladím z pláže v Egyptě, ona vedle mě odpočívá u Rudého moře.
• Uzdravila jsem se já – a uzdravily se vztahy s lidmi kolem.

Co kariéra?

Opět jsem si sepsala seznam 17 požadavků. Co říkali zaměstnavatelé na moji kariérní pauzu? Jak kteří… Co jsem jim říkala já? Že to nebyla pauza, ale cesta a investice. Že jsem získala daleko víc, než kdybych celý ten rok dál seděla u PC v korporátu.

Co mi můj sabatikl dal?

• Respekt k sobě. Ať si kdo chce, co chce říká.
• Odvahu říct NE, i když to bolí. (I lidem, které máte rádi.)
• Že nemusím být pořád výkonná. Stačí být živá.
• Že se svět nezhroutí, když si dáš pauzu.
• Že není nikdy pozdě začít znovu.

„Vždycky si vyber tu těžší cestu, protože na tu snazší můžeš kdykoliv sestoupit.“ Lenka Vacvalová

Tohle jsem si opakovala celou dobu. A teď už vím, že měla pravdu.

Co si člověk může ze sabatiklu odnést

1. Zastavení jako restart
   Konečně přestanete být jen součástí „to do“ seznamu a začnete se ptát: Co vlastně chci já? Ticho, které přijde, když odložíte roli pracovníka, partnera, dcery, kolegy, vás nejdřív vyděsí – a pak osvobodí.
2. Odvahu k neznámému
   Odložit jistoty, třeba i bez plánu. Naučit se být ve světě bez titulu a vizitky. Mnozí popisují sabatikl jako „dobrovolnou ztrátu identity“ – a její znovuobjevení.
3. Změnu hodnotového systému
   Najednou zjistíte, že štěstí není tam, kde jste ho doteď hledali. A že jednoduchost, pomalost nebo práce, která dává smysl, přináší víc naplnění než status.
4. Nový vztah ke strachu
   Strach z neznáma vás nejspíš bude doprovázet od prvního dne. Ale během cesty zjistíte, že vás nezničí – naopak. Čím víc ho přijmete, tím víc se stane spojencem.
5. Reálné změny
   Může jít o změnu kariéry, vztahu, přístupu k sobě, perspektivy, kterou nahlížíte na svět a na život. Nebo jen větší vědomí a klid.

Pokud čtete tenhle článek a ve skrytu duše cítíte, že aktuálně nejste tam, kde máte být, ale něco vás brzdí… Věřte mi – znám to. Všechny ty hlasy v hlavě. Do toho nátlak z vnějšku, že byste měli šetřit na byt, plánovat rodinu, naskočit zpět do kariéry, neblbnout a vrátit se nohama na zem…

• Napište si: Co bych dělal/a, kdybych se nebál/a?
• Zeptejte se sami sebe: Žiju svůj život, nebo očekávání druhých?

Jestli vás to táhne na safari, za jazykem nebo jen na procházku do lesa – udělejte první krok. I malý krok je pořád pohyb.

Možná, že největší odvahou dneška je zpomalit. Nedělat to, co se od vás čeká, ale to, co cítíte. A možná právě ta „pauza“ je něco, co vás konečně vrátí k životu. Možná, že jedno vaše rozhodnutí může změnit úplně všechno.

V závěru mi dovolte poděkovat mojí mamince, mojí úžasné terapeutce Magdě a příteli Lukášovi. Bez vás by můj život nebyl tam, kde je.

S pokorou, vděčností a láskou

Vaše Petra

Moje rada pro všechny, kteří ještě úplně neví… Cestování není útěk, je to způsob, jak vidět problémy z jiné perspektivy. Opusťte své rodné město. Cestujte. Jeďte až tak daleko, že se budete trošku bát. Mějte oči otevřené tomu, jak lidé žijí na druhém konci světa. Zkuste chvilku žít v jiné zemi. Podívejte se, jak žijí lidé v Japonsku nebo na Islandu. A pak i na to, jaký je život v chudinských čtvrtích Afriky či Asie. Každé místo, které navštívíte, vás formuje jako člověka. Samozřejmě, že budete čelit mnoha strachům. Ale jejich překonáváním se stanete silnějšími. Věřte mi, každé velké dobrodružství vás změní k lepšímu. Ptáte se, co když ne? Napadá vás rovnou spousta důvodů, proč to není dobrý nápad? Pak si představte, že se vaše dny jednou sečtou… Chcete si na konci života promítat, jak skvělý, odvážný a divoký byl? Anebo vás udrží past komfortní zóny a vy nakonec budete litovat, že jste něco nezkusili? Možná klišé, ale fakt. Nejlepší čas na to začít žít svůj nejlepší možný život je právě teď.