Nastavení hranic v práci aneb NE je celá věta

Milionkrát vám někdo může říkat: „Nenech si to líbit!“ „Braň se!“ „Buď sebevědomější!“ Lehko se to radí, těžko se koná.

V minulém článku jsme se věnovali šikaně na pracovišti a jak jsem posledně slibovala, dnes si povíme něco o tom, jak si umět nastavit své osobní hranice a nedopustit, abychom se stali terčem jakéhokoliv manipulování a zneužívání.

Jelikož se svým sebevědomím taky občas bojuji, naše šéfová mě poslala na webinář na téma: Naučte se říkat NE od Denisy Dědičové. Kurz byl opravdu skvělý a moc mi to dalo. Proto jsem se rozhodla, že vám o tom něco napíšu a nové poznatky s vámi ráda posdílím.

Tento článek bude asi více pro ženy než pro muže. Tím se předem omlouvám za genderovou nerovnost. Právě pro ženy bývá často obtížnější stanovit si hranice a říct ne. Ať už se jedná o „Ne, opravdu dnes nemůžu zůstat déle v práci.“ nebo „Ne, dnes vařit nebudu.“. Může za to genetika a možná také výchova.

V dětství jsme nejčastěji slýchaly:

„No, jak chceš, já tě přemlouvat nebudu, ale…” „Víš, co by za to daly děti v Africe?” „Mě vůbec nezajímá, kdo si tu hádku začal, já ji ukončím.” „Jsi starší, musíš mít rozum.“ „Jsi mladší, musíš poslouchat.“

Později následovalo:

„Že ty máš zase svoje dny?“ „Uklidni se.“ „Moje máma to dělala takhle…“ „Nebuď tak přecitlivělá.“ „To jako ženská nemůžeš pochopit.“ 

Co slýcháme teď:

 „Nepřibrala jsi?“ „Co ti zase je?“ „Z čeho tak ty můžeš být unavená?“ „Jsi jako tvoje matka.“ 

V práci posloucháme nejčastěji:

„Na vaše místo čeká tucet dalších uchazečů.“ „Měla byste být ráda, že vůbec máte práci při vašich schopnostech.“ „Nejste jediný podřízený, kterého mám.“ „Na přemýšlení jsem tady já, vás platím za práci.“

Co mají všechny věty společné? Seberou nám odvahu být samy sebou a nastavit si hranice. Nedej bože dokonce říct „NE“ na něčí požadavek. To jsme potom namyšlené, přecitlivělé, arogantní, dosaďte si cokoliv dalšího. Společnost nás tlačí k tomu, naplňovat něčí očekávání. Mít samu sebe na prvním místě se zkrátka moc nenosí. K čemu nám ale bude, že budou spokojení všichni okolo, když my budeme vyčerpáním padat na nos.

Určit si pravidla hry, je základ

V první řadě je důležité umět správně definovat, v čem přesně je problém.

  • Čeho se bojím? 
  • V jakých situacích mám největší problém odmítnout? 
  • Kdy naposledy jsem chtěla říct ne, ale neřekla? 

Následně je potřeba přijmout, že říct „ne“, je úplně v pořádku a máme na to právo. Říct ne, je také výrazem sebeúcty a našeho sebevědomí.

Odmítnout někomu pomoct, neznamená, že odmítám toho člověka a neznamená to, že ho nemám ráda. 

Musíme se naučit rozlišovat, co je oprávněný požadavek a co je prosba o laskavost. Splnit své pracovní povinnosti je oprávněný požadavek, zůstat v práci déle už by ale neměla být samozřejmost. 

Přijde za vámi kolega s tím, že potřebuje pomoc, protože vy jste tááááák úžasná a máte to za chvilku hotové. Vy máte ale zrovna dneska něco domluvené s přítelem nebo kamarádkou, nebo už jenom prostě máte všeho dost a chcete si jít domů odpočinout? Zde se ukáže, jak máte nastavené hranice a zda umíte říct jasné NE. Pravda, kdybyste je měla, nečtete můj článek až sem. 

Zeptejte se sama sebe:
  • Chci to vůbec udělat?
  • Zvládnu to?
  • Mám na to čas a prostor?
  • Proč mu chci pomoct?
  • Co nejhoršího se stane, když řeknu ne?
  • Čeho přesně se obávám?
  • Jak jsem se cítila, když jsem naposledy někoho požádala o laskavost já a daný člověk odmítl?
Uvědomte si, že:
  • Váš čas a vaše potřeby jsou stejně důležité jako čas a potřeby jiného člověka. 
  • Máte právo říct ne. 
  • Každý člověk má právo vás požádat o laskavost, ale vy máte naproti tomu právo odmítnout. 
  • Laskavost je nepovinná. 

Pokud nemáte jasně stanovená svá pravidla hry, budete vždycky hrát podle pravidel ostatních.

Jak posílit sebevědomí a jak formulovat odmítnutí

Manipulátor se vás bude snažit dostat tím, že vám bude hrát na city, vyvolávat ve vás strach, tlačit vás do časové tísně, ignorovat vás, mstít se, a nebo vám naopak lichotit větami, které nejčastěji začínají:

  • Udělala bys mi radost…
  • Moc by mi pomohlo…
  • Chtěl bych, abys…
  • … mohla bys?

Zde je pár formulací, jak získat čas na rozmyšlenou:

„To, co teď děláš, je manipulace a citové vydírání a mně je to nepříjemné. Mohl bys to prosím říct jinak?” 

„Upřímně mám pocit, že na mě teď dost tlačíš. Tohle tady teď nerozhodneme. Dej mi nějaký čas na rozmyšlenou.” 

„Právě jsi řekl XY, můžeš mi vysvětlit, jak jsi to myslel?“

„Upřímně, vžij se do mé situace. Ty bys s tímto návrhem souhlasil?” 

„Mám pocit, že se ve mě snažíš vyvolat strach. Pletu se?” 

„To, co teď děláš, je citové vydírání a předem ti říkám, že to na mě neplatí. Pokud se mnou takhle budeš mluvit dál, tak se nemáme o čem bavit.“

Asertivní techniky 

Asertivita je komunikační dovednost a nikdy není pozdě se jí naučit. Je to schopnost prosadit vlastní názor, stanovisko nebo zájem způsobem, který nenaruší práva ostatních. Obecné zásady asertivity jsou:

  • Vyjádřit druhé straně pochopení.
  • Vyslovit naše jasné stanovisko.
  • Navrhnout možné řešení.

Technik existuje spousta a většina z nás je používá, aniž bychom si to uvědomovaly. Já jsem pro vás vybrala dvě techniky, které zaujaly mě osobně.

  • Poškrábaná gramofonová deska: Tato technika vyžaduje klid a vytrvalost, tedy přesně to, co mi ve vyhrocených situací chybí. Proto se mi tato technika líbí, i když vím, že ji používat nedokážu. Je ale bezpochyby vhodná pro nadřízené, kteří mají příliš aktivní a tvůrčí podřízené. Od nadřízených se očekává, že budou v klidu, pořád dokola opakovat svůj požadavek, dokud nedosáhnou svého. A proč? Třeba jen proto, že je nadřízený a nese za to zodpovědnost.
  • Selektivní ignorování: Tak tahle technika se mi líbila ze všech nejvíc, protože odpovídá mé povaze. Používá se v situaci, kdy vám někdo dává negativní zpětnou vazbu, nebo na vás útočí. Je jedno, zda je to váš nadřízený, kolegyně či váš vlastní puberťák doma. Dotyčný má totiž tzv. dlouhý monolog, při kterém upouští páru a vy to odnášíte. Vhodná reakce z vaší strany? Naprosto jednoduchá věta: „Myslím, že ti rozumím.“ Věta pronesená v klidu, bez vysvětlování a bez řešení detailů. Dosáhnete s ní velkých výsledků. Situace se dále nevyhrocuje, dotyčný si uleví a možná se dozvíte i to, co byste se jindy nedozvěděli. To platí zejména u našich puberťáků. 🙂

Postavte sebe na první místo

Moje rada na závěr? Samy posuzujte své činy a jednání. Nenabízejte žádné omluvy a výmluvy ospravedlňující vaše chování, pokud nejsou na místě. Posuďte, zda a nakolik jste zodpovědné za řešení problémů druhých lidí. Dovolte si, změnit svůj názor. Dovolte si říct „Já nevím”. „Nerozumím.” „Je mi to jedno.”. Buďte nezávislé na dobré vůli ostatních. Dovolte si dělat chyby a nelogická rozhodnutí. A to nejdůležitější… mějte rády samy sebe!

Vaše Kristýna 

Jsem úředník tělem i duší, pracuji ve státní sféře už 17 let. Poznala jsem práci na úřadech, na soudu i na ministerstvu. Ve svých článcích vás se státní sférou seznámím a poradím, jak zde získat práci.
Komentáře