Účetní firma CEG pomáhá zaměstnancům předejít syndromu vyhoření

Stravenky, MultiSport karty, příspěvky na penzijní či životní připojištění už vám dnes nabídnou leckde. My jsme ale objevili firmu, která nabízí svým zaměstnancům daleko víc.

Účetní a daňová kancelář Connect Economic Group s.r.o. (zkráceně CEG) rozjela rozvojový program, který pomáhá zaměstnancům překonávat náročné situace.

Magda Brhlová, která si kdysi sama sáhla na dno svých sil při práci v korporátu, dnes rozvíjí tým zkušených účetních a daňových poradců a mentoruje dokonce i samotnou majitelku společnosti Šárku Pelikánovou.

– Kdo je Magda Brhlová 

Jsem diplomovaná nutriční specialistka, ale už během studia mi došlo, že v praxi vědomosti k úspěchu nestačí. Když jsem sama bojovala se svou váhou, uvědomila jsem si, jak velkou roli v našem životě hraje právě naše mysl.

Proto jsem absolvovala rekvalifikační kurz Terapeut Energetické psychologie, kde jsem si osvojila techniku EFT (Emotional Freedom Techniques), tedy techniky emoční svobody. Jedná se o geniální a univerzální techniku, která umožňuje měnit zaběhlé programy chování v naší mysli, a tím svému „majiteli“ přinášet vytoužené výsledky. 

– Jak funguje váš rozvojový program a v čem vidíte přínos tohoto benefitu?

Chceme, aby naši zaměstnanci chodili do práce rádi, a aby odváděli svou práci v co nejvyšší kvalitě. Proto do nich investujeme v rámci našeho rozvojového programu. Když máte spokojené zaměstnance, máte spokojené klienty.

Lidé si za mnou nechodí postěžovat. Jdou za mnou s nějakým konkrétním problémem, který aktuálně řeší, ať už v osobní či profesní rovině. Nemusí to být ani velký problém, někoho třeba trápí například strach z telefonování na úřady. I když se to zdá jako malichernost, v práci účetního to může být velmi limitující. 

Nechceme se pořád dokola hrabat v kupě hnoje. Chceme ji odklidit, aby byl život voňavější.

Cílem našich sezení není vytáhnout problém na povrch, hrabat se v něm a litovat člověka, jak je na tom špatně. Cílem je, najít počátek, kde problém vznikl a vyřešit jej jednou provždy.

– Jak to přesně funguje?

Dvě hodiny osobního rozvoje za měsíc jsme zavedli jako benefit. Na začátku jsem kolegům vysvětlila, o co při našich sezeních půjde. Ujistila jsem je, že jim rozhodně nebudu říkat, co je na nich špatně. Vše, co mi řeknou, zůstane mezi námi. Zaměstnancům tento čas firma proplácí jako odměnu za motivaci na sobě pracovat.

Litovat se můžete zdarma, za práci dostanete zaplaceno.

– Setkala jste se někdy sama se syndromem vyhoření?

Po svém návratu z Anglie jsem zde v Čechách hledala rychle práci. Nastoupila jsem do T-Mobilu jako sales konzultantka. Právě zde jsem měla nakročeno k vyhoření i já sama. Jsem týmový hráč a velmi mi záleží na ostatních. Už tady jsem byla takový mediátor mezi nadřízeným a mými kolegy.

Pamatuji si ten zlomový měsíc. Byl to duben a my jsme finišovali všechny plány. Měla jsem dobrý pocit. Dali jsme to. Všechny plány máme splněné… Najednou mi ale došlo, že zítra zase jdeme do práce, a že ten domeček, který jsem teď tak pěkně vystavěla, mi zase zboří a řeknou, postav ještě větší.

Cíle se každý měsíc zvyšovaly a tlak na výsledky byl tím pádem ještě větší. Uvědomila jsem si, že mi na tom vůbec nezáleží, že klidně půjdu pracovat třeba do hospody, ale tohle už nechci.

Druhý den jsem seděla na meetingu, a když po mně manažer něco chtěl, bylo mi to jedno. Když vyhoříte už je vám vše jedno. Ihned po meetingu jsem mu mezi čtyřma očima sdělila, že můj čas nastal a nehodlám prodloužit svou pracovní smlouvu, takže za měsíc končím. 

– Co si pod syndromem vyhoření vlastně představit?

Vyhoření si představuji jako zavirovaný počítač, který už nefunguje. Je to velmi pomalé a nenápadné, ale zásadně ovlivňuje naše stresové reakce. Měli jsme ranní meeting, staženou roletu na půl, a najednou se nám pod ní začal podsouvat klient se slovy: „Máte otevřeno?“ Já vyletěla zpoza toho počítače a málem jsem ho rozsápala, co k nám leze před otevíračkou.

Můj poslední pracovní den ze mě vše spadlo a cítila jsem klid. V korporátech totiž funguje i zpětná vazba od klientů, takže jste vlastně pod dvojím tlakem – od nadřízených i od klientů. 

Rok s covidem nám všem pomohl otevřít oči. Syndrom vyhoření je stav chronického stresu, kterého jsme si poslední rok užili všichni víc než dost. Většina lidí se dokázala situaci přizpůsobit a vyrovnat se s ní. Bylo to tím, že neseděli na zadku a nečekali, až se vše spraví. 

– Jak můžeme vyhoření předcházet?

Každý máme jiné problémy, přitom vlastně řešíme to samé. Nejsme spokojení s tím, že nevíme, co máme dělat. Nebo jsme nespokojení s tím, co se nám děje. Je velice důležité, si uvědomit, že musíme převzít zodpovědnost za vše, co se nám děje. Protože nic v životě není jen tak. Vše má svůj význam a smysl.

Právě prací sami na sobě dokážeme vyhoření předcházet. Učíme se znát své hranice. Učíme se znát, kdy už je něčeho dost. Kdy je třeba říct ne, a kdy už je čas odejít.

Mysl je jako křeček v kolečku, který běhá pořád dokola a nemůže zastavit, dokud z něj nevyletí. I když se nám to nelíbí, děláme stále totéž, protože je to bezpečné, a zároveň to jediné, co známe.

Hlava má za úkol udržet nás naživu na základě informací, které získala ze svého okolí.  Oblast mozku, která to vše řídí, ale pochází z doby kamenné. Abychom přežili, potřebujeme být součástí nějaké skupiny. Vyloučení ze skupiny znamenalo jistou smrt. To naše hlava nechce a udělá vše proto, aby ji skupina přijala. I za cenu toho, že budeme dělat věci, které se nám úplně nelíbí.

Je ironické, že právě lidé zaměstnaní v zákaznickém servisu, jsou náchylnější k syndromu vyhoření.

– Jak přesně probíhá práce s vámi?

Stavím se spíš do role průvodce. Nesnažím se lidem pomoct a nechci je ani litovat. Nevymýšlím způsoby, jak lidé mají změnit to, co jim vadí. Když mi klient popíše svůj problém, vždy se ptám: „A jak byste to chtěl mít?“ Najednou zavládne hrobové ticho, protože nad tím ještě vlastně nikdy neuvažoval. 

Jak problém vyřešit a jaký má být výsledek naší spolupráce – na to si každý klient musí přijít sám. Jedině pak to naše mysl přijme a začne využívat.

Metoda, se kterou pracuji, se zabývá identitou člověka, kterou nejčastěji získáváme v prvních 7 letech života. Do 7 let jsme takovým tajným nahrávacím zařízením v naší rodině. Nahráváme vše, co se kolem nás děje. Jak se chová maminka, jak se chová tatínek, jak se chovají k sobě navzájem… Jak se baví o penězích, o práci, životě…

Zjistit, jak se chovají lidé v naší bezprostřední blízkosti, je důležité pro naše vlastní přežití.

Rodíme se do rozehrané divadelní hry.

Tatínek má nějaké rysy, maminka má nějaké rysy. I když jsou děti opravdu zvídaví tvorové, kteří chtějí objevovat svět, často se setkávají se zákazy: „Ne!“ „Nedělej to!“ „Nech toho!“ „Budeš mě poslouchat!“ „Já mám vždycky pravdu!“

Z reakcí okolí získávají zpětnou vazbu a ukládají si informace o tom, jaké chování je okolím přijatelné, a jaké naopak ne. Rodiče nám často nemohou předat víc než to, co se sami naučili od svých rodičů. Ať už se bavíme o tom dobrém, či o tom špatném. Mysl tyto návyky nijak nehodnotí, nemá je totiž s čím porovnat.

Proto je potřeba znát původní recept našich přesvědčení, která jsme přijali z rodinného prostředí. Když ho známe, můžeme pracovat s tím, co tam máme uloženo, a to společně dokážeme změnit. 

Pojďte si to se mnou vyzkoušet:

Představte si obývák… v něm starý nábytek, který je zaprášený… ze stěn opadává omítka… na zemi prohnilý koberec… Takhle to je. To je ta situace, která se nám nelíbí.

Tlačit tam nový nábytek, jak to radí spousta koučů, není správné. Afirmace typu: „Jsem bohatá, jsem bohatá…“ a přitom tady nemám nic, logicky nefunguje. V pokoji pořád stojí ten starý nábytek a ani se nehne, protože je mu tam dobře. Je tam zabydlený a nikdo ho ještě nevystěhoval. Pro nový nábytek zde není prostor. I kdybyste ho tam strčili, stejně se rychle zapráší.

Místnost s nábytkem je metaforou, která reprezentuje naše stávající přesvědčení (ať už se týká čehokoliv). Jeho podoba je určena tím, zda nám naše přesvědčení přináší užitek či ne – respektive jak se díky němu cítíme a chováme.

Pokud je přesvědčení postaveno správně, vyvolává v nás příjemné emoce, vytváří pozitivní chování a přináší užitečné výsledky. Pokud není, narušuje vztahy s ostatními lidmi, ovlivňuje naši životní situaci a negativně působí na naše tělo. To se ale s vysokou hladinou stresu vyrovnává opravdu těžce a v dlouhodobém horizontu degeneruje.

Přesvědčení, která jsme získali v dětském věku, byla velice důležitá pro naše vlastní přežití. Často jsou spojená s našimi milovanými a emoční pouto udržuje tato přesvědčení stále „v chodu“. Otázkou je, zda přesvědčení, které se zformovalo v útlém dětství, bude aktuální i a využitelné i v dospělém životě… Pak se často se ocitneme v situacích, kdy si opět připadáme jako malé dítě, které dostává vyhubováno.

Je to stejné jako s počítačem. Když nebudete pravidelně mazat staré soubory a aktualizovat software, počítač nebude fungovat. Stejně tak se chová naše mysl, která neumí nainstalovat novější verzi „sebe sama“, a také nezná koncept času. Existuje pro ni pouze teď a tady. Pokud vyhodnotí, že aktuální situace připomíná něco z dětství, nemá problém nás „hodit“ zpátky do dětského světa. Žádné jiné řešení totiž nezná.

Dobrou zprávou je, že se s tím dá pracovat. Každý by se měl o své duševní zdraví pečovat. Protože neřešit psychické problémy je stejné, jako mít zlomenou ruku a nejít s ní k lékaři.

– Slovo závěrem

Sama za sebe jsem nesmírně vděčná za možnost být součástí firmy, která je skutečně velkou raritou na českém trhu tím, že rozvíjí odborníky všech věkových kategorií po odborné i osobní stránce. Ať už jste absolventem, maminkou na mateřské, či účetní 50+, zde máte šanci posunout svůj život a kariéru na zcela jinou úroveň.

Pokud vás zajímá víc, poslechněte si náš podcast SníDANĚ s Šárkou, kde společně rozebíráme důležitost osobního rozvoje v CEG a jeho výsledky.

Magdě i společnosti CEG děkujeme za velmi obohacující a příjemný rozhovor. Pokud hledáte uplatnění v oblasti účetnictví a daní, mrkněte na webové stránky CEG, třeba právě hledají nového kolegu.

Všem vám přeji krásné letní dny, Kristýna